foto: shutterstock

editorial

  O dropech jsme podrobněji psali v Přírodě

3–4/2019 na straně 49

Když spěch zabíjí

Vážení čtenáři,

v posledních měsících se objevily

dva výrazné případy, které se dají

označit jako ptačí katastrofy zaviněné nedbalostí či neznalostí člověka.

Prvním z nich bylo posekání takzvaného „dropího pole“ u Hrádku na

Znojemsku. Právě tady se odborníci

zhruba deset let snaží o návrat dropů

velkých (Otis tarda) na naše území. Na daném poli se hospodařilo

způsobem, jenž měl dropům, kteří se

do Česka zatím vydávají pouze „na

návštěvu“ ze sousedního Rakouska,

maximálně vyjít vstříc. Naprosto

zásadní byl termín kosení, které

podle dohody s Agenturou ochrany

přírody a krajiny nemělo být provedeno dříve než v polovině července.

Jenže firma Agrospol Hrádek, která

zde hospodařila, pokosila plochu už

koncem května a pod sekacími stroji

skončil život všech dosud hnízdících

mláďat. Není jisté, že zde již letos

napište redakci

Přeji krásný a poklidný konec léta,

Marek Telička, šéfredaktor

sjednejte si předplatné

Do e-mailové schránky

priroda@epublishing.cz.

hnízdili dropi, ale sekání každopádně zabilo vzácné skřivany a kalouse

pustovky. Zároveň se snahy o návrat

dropů na území ČR vrací zpět na

startovní čáru.

Obdobně firma Rybníkářství

Pohořelice zničila při sečení porostů

na Pařezném rybníce na Žďársku

všechna hnízda s vejci vodních ptáků

a zřejmě usmrtila již vyvedená mláďata dravce motáka pochopa. Zničena

byla všechna hnízda vodních ptáků.

I tady sečení nejen mohlo, ale mělo

několik týdnů počkat.

Zástupci Rybníkářství Pohořelice reagovali pokorně a jejich

vysvětlení ukazuje na to, že šlo

v nemalé míře o nedorozumění.

Zodpovědní pracovníci z Agrospolu

Hrádek se podle známých informací

snaží událost zlehčovat a ignorovat.

S ohledem na stav české přírody

může být ovšem každé takové nedopatření osudným hřebíkem do rakve

některého z druhů. Prosím tedy,

abyste v případech, kdy jste svědky

přímého ohrožení ptáků a dalších

živočichů, kontaktovali Českou

inspekci životního prostředí.

Více informací najdete na našich internetových

stránkách www.epublishing.cz a v tiráži.

Zase věřit přírodě

Pozorovat divoké koně při pastvě je nesmírně

uklidňující zážitek. Přestože jejich pojmenování

naznačuje opak, jde o velice vyrovnaná zvířata.

Jdou krok za krokem pastvinou a s precizností

chirurga ukusují jen stébla agresivních druhů trav.

Pestrobarevných květin jen o několik centimetrů

vedle si ani nevšimnou. Pak dlouhý čas odpočinku, v letním parnu pěkně pohromadě ve stínu

nejkošatějšího stromu na pastvině, trocha her

hřebce s mladými výrostky a zase zpátky na pastvu.

Po pěti letech působení této klidné síly v milovické

rezervaci jsou vidět až zázračné rozdíly. Z místa, kde

vytvořily „zelenou poušť“ dominantní druhy travin

a náletových křovin, „vylepšených“ hromadami

černých skládek, se stala rozkvetlá zahrada. Ještě na

konci dubna tomu přitom ještě nic nenasvědčuje.

Plochy rezervace jsou po dlouhé zimě, kdy si zvířata

musejí vystačit jen s tím, co najdou v přírodě, nízce

spasené a nevypadají, že by se tam již za pár dní

měl rozpoutat kvetoucí karneval. I největší optimisté

začínají pochybovat, jestli se letos přece jen něco

nepokazilo… A pak to přijde. Déšť a paprsky slunce

vytáhnou ze země barevnou nádheru. Nejdříve jarních, později letních květin. Kolem nich se třepotá

spousta pestrých motýlů. Divocí koně se tak lidem

odměňují za důvěru. A ta není samozřejmá. I mnoho

odborníků, kteří se celý život věnují ochraně přírody,

již ztratilo víru v přírodní síly a procesy. A tak často

nevěří, že vzácné květiny, ale i brouci nebo motýli,

na pastvině velkých kopytníků přežijí. Ale stačí si

uvědomit, že tyto druhy, o které se botanici či zoologové obávají, se tisíce let vyvíjely právě v symbióze

s velkými kopytníky. Přišel čas zase věřit přírodě.



Dalibor Dostál, ředitel obecně prospěšné

společnosti Česká krajina

3