NÁRODY SVĚTA Maorové

Víte, že?

Až když bylo v šedesátých letech 19. století na ostrovech objeveno zlato, zamířily sem tisíce nových osadníků chráněných vojáky. Maorů už nebylo tolik, aby se dokázali bránit tisícům nových osadníků, které navíc chránili vojáci. Nepokoje provázené masakry trvaly až do roku 1900.

Francouzský objevitel Marc-Joseph Marion du Fresne se v roce 1772 vyskytoval jen o pár desítek mil dál. Díky své znalosti tahitštiny, maorštině příbuzného jazyka, si troufl na průzkum vnitrozemí. Zdolal například vrchol hory Taranaki. Jenže tím porušil místní tapu čili zákaz. Byl ubit a sněden i se dvaceti šesti členy své posádky! I když, kdo ví. Zákaz nezákaz, je možné, že prostě jen disponoval věcmi, které nechtěl s Maory směnit. A oni si je prostě vzali.

Vzpoura na lodi Boyd Kolem roku 1790 je v novozélandských vodách živo. Míří sem námořní výpravy velrybářů a lovců tuleňů, stejně jako několik obchodních lodí. Domorodci totiž mají o směnu zboží

živý zájem. Populární jsou zejména zbraně a kovové nástroje, které místní ochotně směňují za jídlo, vodu a sex. Námořníci z Británie, Francie i Ameriky se shodují, že Maorům nechybí „zápal a schopnost tvrdě vyjednávat o ceně“. A že pokud je ve hře jen obchod, dá se jim důvěřovat. Je ale třeba včas zmizet. Kapitán John Thompson, který v roce 1809 velí lodi The Boyd, na to bohužel nedbá. Využívá zdánlivého smíru s domorodci v kotvišti na Whangaroa k opravám, a na palubě jich i několik zaměstná. Není to právě šťastný nápad. Jeden z nich, Te Ara odmítá pracovat, přestože přijal smluvenou odměnu. Podezírají ho také z krádeže několika příborů z kuchyně. Thompson ho tedy nechá zbičovat a vyhostí ho. Jenže Te Ara nešel na loď pracovat – měl dohlížet na ostatní domorodce. Je totiž synem náčelníka! „Občan britské národnosti může být legálně pověšen za hrdlo, pokud zcizí zboží o hodnotě vyšší než 5 šilinků,“ shrnuje to historik W. Kingston. „Bičování bylo vlastně nejmírnější z možných trestů, pokud skutečně šlo o krádež, a navíc bylo na lodích běžné. Te Ara z toho vyšel ještě

dobře. Jenže v maorské kultuře je syn náčelníka „postaven nad jakýkoliv zákon“. A fyzický trest jej podle jejich představ zbavuje cti a duševní síly.“ Výsledek? Když se kapitán Thompson vydá na pevninu, zmasakrují jej. Domorodci se pak převléknou do oblečení přepadených námořníků a proniknou i na loď. V odvetě za zneuctění náčelníkova syna je zabito a snědeno 66 Evropanů! Ušetřeny jsou jen tři ženy a jedno dítě. Je to historicky největší zaznamenaný masakr na ostrovech. Ale zdaleka ne jediný.

Ostrovy dobře vyzbrojených kanibalů Navzdory tomu, že se teď v cestopisech o Zélandu píše jako o Kanibalských ostrovech, míří sem stále více evropských osadníků. Britové dokážou na pobřeží vybudovat několik opevněných přístavů, ale jejich moc mimo zdi pevností a dostřel děla zůstává minimální. K oslabení síly maorských kmenů poslouží až evropské střelné zbraně. Paradoxně v rukou domorodců, nikoliv kolonizátorů. Vše začalo s příchodem prvních Pakeha Maori, tedy „bílých lidí žijí-

MALÍŘ MIZEJÍCÍHO SVĚTA Pozoruhodnou galerii původních maorských obyvatel zachytil na svých plátnech syn plzeňského zahradníka Gottfried Lindauer. Vystudovaný malíř se snažil vyhnout vojenské službě, a proto roku 1874 odcestoval na Nový Zéland. Původně se zde živil jako fotograf, jeho malby domorodců, s nimiž se dokázal sblížit, však zaujaly

znalce Maorů Waltera Bullera. Lindauerovy obrazy se začaly objevovat na světových výstavách, stal se řádným občanem Nového Zélandu a jedním ze zakladatelů tamního novodobého umění. Ačkoli jeho synové studovali v Evropě, on sám už se nikdy do vlasti nevrátil. Zemřel v sedmaosmdesáti letech ve svém domě ve Woodville.

Autoportrét Gottfrieda Lindauera z roku 1862 Žena a válečník na obrazech Gottfrieda Lindauera – pro etnografy je detailní zachycení oděvu a tetování cenným zdrojem informací o mizejícím světě Maorů

32

1/2018