Hříšní lidé města pražského JAK SE ŽILO k dispozici služební byt přímo v Bartolomějské ulici, aby mohl v práci i přespat. Měl svého řidiče, který ho vozil služebním vozem nejen v pracovní době, ale i ve chvílích volna. Podle svědectví Vaňáskova syna byla nejstarším vozem Minerva z roku 1910, zkonfiskovaná jakési maďarské šlechtičně. Vůz rady Vaňáska měl státní poznávací značku N III 814 a další vozidla Policejního ředitelství byla vesměs označována sérií N III 810 až 818. Takže i espézetka na pragovce, kterou jezdili detektivové ze Čtyřky v seriálu, odpovídá historické skutečnosti. V archivu režiséra Sequense se našla fotografie, která dokládá, že během natáčení Vraždy v hotelu Excelsior byl na place přítomen syn pana rady, JUDr. Josef Vaňásek. I takovou drobnost, jakou je číslo SPZ, nechali filmaři zřejmě upravit podle jeho doporučení.

Páni v buřinkách a pražská galerka

jejich případy i charakteristiky se daly poměrně snadno vyhledat. Dnešního diváka by jistě zajímalo, zda byla tehdejší galerka skutečně tak přátelská, jak je líčena v seriálu. Na to měl režisér Jiří Sequens již v roce 1968, tedy v době, kdy seriál připravoval, následující odpověď: „S Jiřím Markem jsme si řekli, že nebudeme dělat detektivky v tradičním duchu, ale že se pokusíme o poněkud zvláštní líčení osudů lidí a lidiček kolem zločinu, že zvolíme pohled, jakým tyto lidi viděl Karel Čapek, Karel Poláček aj. Chtěli jsme se na podsvětí Prahy podívat trochu s ironií a s humorem, někdy i s určitou poezií.“ Faktem je, že mnozí detektivové měli s galerkou nadstandardní vztahy a například s některými prostitutkami spolupracovali jako s informátorkami. Takhle je vylíčená například lehká holka v podání Jiřiny Bohdalové ve filmu Pěnička a Paraplíčko. Svého milého kasaře „práskne“ přímo panu radovi, a to ve chvíli, kdy kasař Pěnička překročí své „pravomoci“ a dopustí se vraždy. Potomci skutečných detektivů si vybavují situace, kdy se jejich otcové či dědové potkali po letech na ulici s bývalou prostitutkou a ta je uctivě zdravila. Nebylo přitom výjimkou, že bývalý detektiv se už v té době mohl živit jen manuální prací, kdežto někdejší prostitutka seděla třeba jako důležitá osoba na národním výboru.

Dobový tisk nazýval detektivy z pražské  Čtyřky kavalíry zákona

Kriminální rada Vaňásek by samozřejmě nemohl mít tak skvělé výsledky nebýt kvalitních spolupracovníků. Na jednoho z nich, revírního inspektora Jaroslava Kinkora, vzpomínal i sám Karel Čapek a nazýval ho lordem pražské kriminálky. Kinkor mu také pomáhal při psaní Povídek z jedné a druhé kapsy. Zřejmě právě tento muž se stal spolu se svým kolegou Petrem Salačem předobrazem pro inspektora Brůžka v hereckém podání Josefa Bláhy. Je pravděpodobné, že tvůrci zkombinovali vždy několik charakterů do jedné figury. Dalším vzorem byli reální detektivové z protikapsářského oddělení Jiří Tuček a František Dlask. Zatímco Tučka, milovníka psů a mysliveckých honů, v seriálu nejvíc připomíná detektiv Mrázek alias František Filipovský, Josef Vinklář jako inspektor Bouše zase fyziognomicky odpovídá podsaditému Františku Dlaskovi. Protikapsářské oddělení bylo v prvorepublikovém tisku pravidelně chváleno, takže

Ljuba Skořepová a Helena Růžičková jako prostitutky v Jedové chýši Málokdo z nich byl ochotný podvolit se novým praktikám a vstoupit do Komunistické strany Československa. Po vyhazovu od policie skončili v manuálních profesích nebo v důchodu. Pan rada Vaňásek zemřel ještě před vypuknutím druhé světové války, jinak by ho potkal stejný úděl. Bývalí detektivové dožili v ústraní a zapomnění a od našeho státu se dodnes nedočkali nějakého ocenění, byť už jen in memoriam. Je obdivuhodné, že dokázali nezatrpknout, žili dál pro své rodiny a udržovali se v dobré fyzické kondici. Například detektiv Albert Havelka chodil do sběrných surovin, kde ho režim donutil pracovat, perfektně upravený a udržoval si způsoby, na něž byl zvyklý za první republiky. Ve sběrně se setkával s bývalými členy galerky, kteří ho i nadále respektovali.   PhDr. Blanka Kovaříková K

Čekání na ocenění Bohužel osud většiny předválečných detektivů byl podobný. Řada z nich nepřežila druhou světovou válku, zapojila se do protifašistického odboje, byla vězněna v koncentračních táborech nebo předčasně zemřela pod vlivem silného stresu. A pokud se dožili míru, čekalo je nejprve povýšení a vyznamenání a následně po únoru 1948 nekompromisní vyhazov.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Tajemství české minulosti 1/2018 15