NEOBYČEJNÉ OSUDY Klementina Kalašová umělce nejrůznějšími dárky. Štíhlá, tmavovlasá a nesmírně temperamentní Klementina, vystupující pod jménem Clémence Calas, sklízela bouřlivý aplaus nejen za svůj zpěv. Obdivují také její kreslířské nadání. Celé turné totiž zdokumentovala svými obrázky. Poté se znovu vrací domů. Cestou ale navštíví svou milovanou Itálii, aby potěšila své fanoušky ve Florencii, Ferraře, Miláně a Bologni.

Konečně Praha!

Dvaatřicetiletá kráska a uznávaná diva v New Yorku na fotografii pro fanoušky krajany v Chicagu, ale nejen pro ně. Z jejích dopisů čiší nadšení. A pak ji to po několika měsících znovu táhne do Prahy.

Směr Brazílie Jenomže na cestě lodí dostává nečekanou nabídku. Angažmá v Brazílii! Vůbec se nerozmýšlí a pozvání skladatele a divadelního ředitele Carlose Gomese přijímá. Do Brazílie vyplouvá v roce 1880 na palubě francouzské lodi Senegal. Jejím cílem je brazilský stát Bahía a jeho hlavní město Salvador. Carlos Gomes sestavuje novou operní společnost a Klementinu Kalašovou zná dobře z Itálie. Je to terno získat ji do svého souboru. Na nezájem publika si Gomesova operní společnost, cestující po státě Bahía, nemohla rozhodně stěžovat. Všude je vyprodáno, diváci zahrnují Antonio Carlos Gomes (1826–1896), skladatel, dirigent a zakladatel moderní brazilské hudby a hudebního divadla 64

1/2017

V roce 1883 se dokončuje stavba Národního divadla a jeho první ředitel František Adolf Schubert chce mít co nejkvalitnější operní soubor. Nabízí angažmá i Klementině. Jednou z  podmínek jsou tři představení na zkoušku. Je to sice pokořující pro umělkyni jejího formátu, nicméně Klementina přijímá. Tolik chce v Praze zpívat! První představení se konají ještě v Prozatímním divadle, slavnostně bude nové divadlo otevřeno až v listopadu 1883. Jenže mezi Klementinou a vedením divadla se poněkud vyostřují vztahy. Klementina má pocit, že dostává málo rolí, chce pracovat víc. Možná je jen trochu přecitlivělá, příliš si vše připouští. Svou roli jistě sehraje i typická česká vlastnost: závist. Když nedostane milovanou Carmen a další slíbené role, na které si už objednala kostýmy, rozhodne se dát výpověď a na konci září 1884 z divadla roztrpčena definitivně odchází. Na nezájem evropských

operních domů si naštěstí nemůže stěžovat, stojí na vrcholu slávy. Na podzim 1888 přichází dopis od Carlose Gomese. Opět chystá turné po Brazílii a rád by ji viděl ve svém souboru. Nejspíš jí tato nabídka přichází vhod, i když ji sestry od cesty zrazují.

Cesta bez návratu V Brazílii na ni nezapomněli. Dostává se jí tu hlasitého zadostiučinění. Jenže koncertní šňůra se jí stává osudnou. V posledním dopise domů v dubnu 1889 se zmiňuje o tom, že se v Brazílii objevila epidemie žluté zimnice. Konejšivě ale dodává, že vše bude určitě v pořádku. Jenže není! Během měsíce už epidemie zachvátí celé město Salvador. A pak už nepřichází žádný dopis... Rodina si dělá starosti. Krutou pravdu se dozvídají díky Jaroslavu Vrchlickému. Jeho dopis adresovaný Klementině se mu po dlouhé době vrací jako nedoručitelný – s malou poznámkou na obálce: È morta, to znamená Je mrtvá. Dlouho nikdo nevěděl, jak Klementina zemřela a kde je pohřbena. Z Brazílie přišlo pouze potvrzení o její smrti. Marně se snažila rodina dopátrat nějakých podrobností. Její hrob objevil až cestovatel Alberto Vojtěch Frič, když na svých toulkách po Latinské Americe zavítal do města Salvador. Úplně náhodou uviděl na hřbitově náhrobní kámen s jejím jménem. Klementina zemřela na žlutou zimnici 13. června roku 1889 daleko od domova ve věku pouhých třiceti devíti let…   Jana Ládyová

Divadlo São João Salvador Bahia, v němž Klementina Kalašová triumfovala během svého brazilského turné