JAK SE ŽILO Blahobyt incké říše Inkové byli zvyklí tvrdě pracovat

Nesnesitelní byrokraté Do malého domku vtrhne inspektor. Pečlivě si prohlíží všechny členy domácnosti. „Proč jste na šaty svého manžela vyplýtvala víc vlny než na oděv svého syna? Jsou přece stejně velcí!“ oboří se příchozí na paní domu. Žena tone v rozpacích: „Promiňte, já to napravím.“ Inspektor po ní loupne očima: „To bych prosil. Ošacení musí být spravedlivé, jinak vzbudíte hněv syna

slunce.“ Indiánka roztřeseně slibuje, že se takové pochybení již nebude opakovat. Zdá se vám tato scéna absurdní? Inkové byli tak posedlí kontrolou, že neváhali prověřovat, jestli je státem darovaná vlna spravedlivě rozdělena i v rámci jednotlivých rodin. Občané byli začleněni do skupin o deseti lidech a každý desátý měl dohlížet na ostatních devět. Jejich jménem se dožadoval pomoci u vlády, či odevzdával provinilce spravedlnosti. Malé skupinky se pak spojovaly do větších uskupení po padesáti, stech, pěti stech a tisíci lidech, z nichž každé mělo svého dohlížitele. Aby se obyvatelé horlivým úředníkům nepletli, museli všichni nosit kroj podle toho, z jaké oblasti říše pocházeli. Pořádek zkrátka musí být, a to i co se svateb týče! V určený den roku se ve všech obcích shromáždili mladí lidé vhodní k uzavření manželství (u mužů ve věku kolem dvaceti čtyř let, u žen mezi osmnácti a dvaceti lety). Vytvořili páry a správce oblasti jim všem požehnal k sňatku. Celá obec také postavila novomanželům dům a vyměřila jim půdu. A protože se všechny svatby odehrávaly v jediný den, celá říše slavila jako jeden muž. Úředníci

Víte, že?

Jihoameričtí indiáni nazývali svůj stát Tahuantinsuyo – říše čtyř směrů. Název Incká říše dali území až Španělé, kteří ho odvodili od výrazu pro šlechtice a vládnoucí rod – tedy inkové.

pak sňatek pečlivě zaznamenali do matriky, stejně jako všechna narození a úmrtí. Inkové tak měli dokonalý přehled o stavu obyvatelstva. Pokud se poddaní v nějakém konci říše chovali nepokojně, neváhali je vládci přesunout do zcela jiné části země. Nebyla to skutečně mazaná strategie? Dnes si stěžujeme, jak byrokracie zpomaluje rozhodnutí běžných úřadů i soudů. To však občané Incké říše neznali. Soudy vydávaly rozhodnutí nejpozději do pěti dnů. Téměř za každé provinění totiž hrozila smrt, tak proč si lámat hlavu s výší trestu? Bylo by nemyslitelné, aby soudy pracovaly jen tak bez dozoru, a tak na jejich konání dohlížela inspekce. Každý měsíc navíc musely podávat zprávu o své činnosti vyšším instancím. Co asi způsobilo, že se představitelé Incké říše projevovali jako nesnesitelní puntičkáři?   Blanka Fišarová

NEČESTNÝ DOBYVATEL Vládce Atahualpa (1502–1533) zvedne ruku: „Pokud ušetříte můj život, naplním tuto místnost až po strop zlatem a stříbrem.“ Španělskému dobyvateli Franciscovi Pizzarovi (1471/1476–1541) chamtivostí zasvítí oči. Konečně se dočká naplnění svých snů o bájném Eldorádu! Poslední vládnoucí Inka svůj slib splní, avšak Pizzaro nemá v plánu panovníkův život ušetřit. Nechá ho veřejně popravit. Jak dokázal španělský dobrodruh s pouhými dvěma tisíci vojáků rozvrátit říši inků, již obývalo zhruba patnáct milionů obyvatel? Mnozí historikové poukazují na vojenskou vyspělost Španělů, kteří například používali střelný prach. Španělům navíc pomohla skutečnost, že velké množství obyvatel Incké říše padlo za oběť pravým neštovicím a další zahynuli během občanské války o nástupnictví. Když pak Pizzaro

46

1/2017

zajal panovníka, samotného syna slunce, byli prý indiáni tak v šoku, že se nezmohli na žádný větší odpor.

Posledního vládce Incké říše Atahualpu nechal Pizzaro hanebně popravit