Věštění ve starověkém Řecku JAK SE ŽILO NEKROMANCIE Za jeden z nejstarších způsobů věštění, zmiňovaný už v Homérově eposu Odyssea, se považuje nekromancie neboli věštění mrtvých. Při tomto hororovém aktu docházelo k cílenému vyvolávání duchů zemřelých s cílem zjistit od nich nějakou informaci, případně získat duchovní ochranu. Na konci 50. let 20. století byly v severozápadním Řecku na pahorku u vesnice Mesopotamos objeveny zvláštní ruiny. Badatelé je označili za starobylou věštírnu mrtvých, která ve starověku ležela nedaleko města Efyry. Místo vcelku odpovídalo Homérovým a Hésiodovým popisům. V jeho blízkosti dokonce tečou řeky Pyriflegetón, Kókytos a Acherón, považované v antice za vodstva protékající podsvětím. Ačkoli dochované stavby pocházejí z období konce 4. až poloviny 2. století př. n. l., historik Hérodotos z 5. století př. n. l. dokládá fungování věštírny nej-

Věštírna mrtvých a podzemní sál, který byl nalezen pod ní později v 6. století př. n. l. Vykopávky zde odkryly rozsáhlý kamenný komplex, jehož nejdůležitější částí je obdélná trojlodní stavba. Pod její prostřední lodí se nacházela klenutá podzemní galerie – což je místo, kde nejspíše docházelo k vlastní komunikaci s mrtvými. Podle jedné hypotézy do tohoto temného prostoru vodili kněží po devětadvacetidenní duchovní přípravě tazatele, v nichž halucinogeny

Dialog s mrtvými, nebo podvod?

a snad i manipulace s nějakým druhem „divadelního“ mechanismu, spočívající ve spouštění kněží či figurín ze stropu, vyvolaly dojem, že skutečně komunikují s duchem zemřelé osoby. Jak tomu bylo ve skutečnosti, se bohužel už asi nedozvíme. Zdejší křivolaké a potemnělé prostory však ještě dnes na citlivější návštěvníky působí tísnivým dojmem!

DIŮV DUB

MÉDIUM

V Epiru se nacházela ještě jedna slavná věštírna, ta však využívala ke zkoumání osudu a vůle bohů zvuk. Šlo o Dodónu nedaleko Ioanniny, která dosáhla největšího rozkvětu ve 4., a hlavně 3. století př. n. l. Patronem zdejší lokality byl nejvyšší bůh Zeus. Podle většiny dochovaných zpráv zde kněží naslouchali posvátnému Diovu dubu a šumění listů vykládali jako kladnou nebo zápornou odpověď na tazatelovu otázku. Klient musel svůj dotaz týkající se obvykle všedních starostí formulovat co nejjednodušeji a zapsat ho spolu se svými iniciálami na tenkou olověnou destičku. Další průběh věštící procedury neznáme. Po zjištění Diovy vůle však kněz na destičku připsal prosté „ano“ či „ne“. Na základě zmínek některých autorů se však domníváme, že při věštění byly využívány i jakési gongy – či přesněji řečeno velké kotle na trojnožkách. Pokud je rozezvučel dotyk či vítr, vydávaly tón o určité výšce a barvě. Existuje dokonce i zpráva, že obyvatelé Kerkýry (dnešní Korfu) věnovali věštírně specifické sousoší známé jako „kerkýrský bič“. Na dvou sloupech stály těsně u sebe velký bronzový kotel a soška chlapce, který držel v ruce bič ve formě řetězu splývajícího do kotle. Stačilo, aby lehký závan větru pohnul řetězem, a sousoší se rozezvučelo. „Takto hovoří Zeus,“ říkali poté kněží…

Velké množství věštíren – mezi nimi i ty nejslavnější – však pro rozmluvy s božstvem využívalo osob nadaných věšteckým darem či schopných naslouchat a tlumočit boží záměry. Nejznámějšími jsou samozřejmě Delfy a jejich kněžka Pýthia. Její výroky ovlivňovaly řecký svět již v 8. století př. n. l. Šlo o speciálně vybranou alespoň padesátiletou ženu, jejíž věštecká, často nesrozumitelná slova pronášená v transu kněží upravovali do souvislých výroků – v určitých dobách dokonce do básnických hexametrů. Pýthia však v Apollónově chrámu „úřadovala“ pouze jedenkrát měsíčně a devětkrát do roka. Před vlastním věštěním se musela nejprve očistit a poté bylo ještě ověřeno, zda je Apollón věštění nakloněn. Kněží pokropili živé kůzle ledovou vodou – pokud se zachvělo, šlo o dobré znamení. Když se zvíře naopak vůbec nepohnulo, bylo to pokládáno za varování a důvod k ukončení příprav. Žadatelé museli čekat další měsíc.

Šumění listů a zvuky gongů

Věštírna v Dodóně i s dubem uprostřed

Slova vyrážená v transu

Apollónův chrám v Delfách

1/2017 21