JAK SE ŽILO Věštění ve starověkém Řecku Kněžky se radí s orákulem na romantizující malbě Johna Williama Waterhouse

Když mrtví mluví Ve starověkém Řecku bylo věštění dosti rozšířené Pojďme si projít nejvýznamnější Řecku rozšířené. věštírny... Jejich postupy byly mnohdy dosti kuriózní!

Nejprve zaplať! Na začátku je dobré připomenout, že akt dotazování se věštce či kněze byl

20

1/2017

rituálem, který se neposkytoval zadarmo a nezřídka vyžadoval i určitou duchovní přípravu tazatele. Nefungovalo to tedy jako u dnešních věštců či kartářek, kteří sdělují osud či rady na počkání. Propracovanější způsoby věštění – tedy přímá komunikace s božstvem skrze jeho médium – také nebyla levnou záležitostí a dostupná každému. Zájemce musel zaplatit často tučný poplatek – minimálně ve formě obětního daru. Chudí si proto mohli dovolit jen primitivní věštby, jako bylo např. tahání černých či bílých fazolí zky z nádoby. Na své otázky ou pak dostali souhlasnou či zamítavou odpověď – černá fazole znamenala ne, bílá ano. Tento „lidový“ postup se praktikoval al i v samotných Delfách! h!   Tomáš Alušík

Víte, že?

ZÁKAZY NEPOMÁHAJÍ

S rozšířením křesťanství věštírny pozvolna mizí a věštecké povolání postupně upadá. Na počátku 2. století některé věštírny zrekonstruoval císař Hadrián. S přibývajícími desetiletími ale věštírny chátraly a měnily se v ruiny. Roku 357 vydal Constantius II. všeobecný zákaz věštění a předpovídání budoucnosti. Juliánus Apostata (vládl 361–363) ovšem zákon zrušil, a dokonce se před svým tažením proti Peršanům poradil s dodónskou věštírnou. Jeho nástupci, především císař Theodosius I. (vládl 379–395), však pohanské rituály a praktiky, včetně věštění, znovu zakázali. a Touha poznat svoji budoucnost ale byla lidem vlastní ve všech epochách. V lidové l tradici přetrvalo čtení budoucnosti středověk středov i novověk a zaznamenalo nový rozkvět v dnešní době. Mince ražená za císaře Juliána

Foto: archiv Tomáše Alušíka, Wikimedia, Shutterstock

U

ž od dávných časů lidé toužili poznat, a případně i ovlivnit svou budoucnost. Obraceli se proto k proroctvím nejrůznějších božstev. Především při Apollónových chrámech existovalo v různých částech řeckého světa několik věštíren, jejichž klienty bývali i představitelé městských států a království. Nejslavnější věštírna v Delfách byla duchovním centrem řeckého světa, srovnatelným s významem a postavením středověkého Vatikánu. Dodnes se dochovalo povědomí o kněžce jménem Pýthia a jejích mnohdy dvojznačných věštbách, které jsou citovány v dílech starověkých autorů. Způsobů věštění však ve starém Řecku existovalo více.