POZORUHODNÉ OSUDY Maxmilián I. Mexický

Novomanželé Maxmilián a Charlotta Belgická želé vstoupili na mexickou půdu už 28. května 1864 a do hlavního města Mexika se dostali 12. června. Situace na místě byla mnohem nepřehlednější. Víceméně samozvaný císař se v ní jen velice těžce orientoval. Zprávy o tom, že země žije celkem v poklidu, lhaly. Bylo jasné, že nový císař své pozice musí zajišťovat vojensky, takže vize „šíření humanismu“ vzaly za své.

Příliš žhavá půda Maxmilián i Charlotta, opojení nově získaným titulem, ale tvrdošíjně lpěli na svém snu. Hodlali se v Mexiku co nejvýrazněji prosadit. Příliš se to nedařilo, protože během dlouholeté občanské války mexické obyvatelstvo značně zlhostejnělo a málokdo vůbec pochytil, že v zemi se vyskytuje cizí císař, který by měl mít Nabalzamované Maxmiliánovo tělo putovalo do Vídně 16

1/2017

na srdci blaho této latinské země. Navíc se Maxmilián dostával do stále častějších sporů s mexickou církví. Odmítal totiž vrátit církevní majetky konfiskované bývalým prezidentem Juarezem, které se mezitím ocitly v rukou nových majitelů. Když francouzský císař Napoleon III. změnil svoji politiku vůči Maxmiliánovu mexickému dobrodružství a začal stahovat ze země svá vojska, Habsburk se propadl do hluboké deprese. Snad pomýšlel i na návrat do Evropy. Podléhal ale své energické manželce Charlottě, která ho od těchto chmurných úvah zrazovala. Podle ní by abdikací odsoudil sám sebe: sám sobě by vystavil vysvědčení o své neschopnosti, „a to mohou jen zbabělci a blázni“. Ve velkém zoufalství odjela Charlotta v roce 1866 sama zpět do Evropy a prosila jak papeže, tak i Napoleona III. o pomoc. Francouz však měl svých panovnických starostí dost a milou císařovnu odmítl. Zoufalá žena se z toho lidově řečeno „pomátla“ a za svým mužem se už do Mexika nevrátila. Není pochyb o tom, že i Maxmilián pomýšlel na to, že by i on sám „vzal roha“. Nicméně – nutně si potřeboval zachovat svoji panovnickou tvář. Když Napoleon III. skutečně začal z Mexika stahovat svá vojska, zůstaly na Maxmiliánově straně zbytky naverbovaných legionářů a hrstka jeho mexických stoupenců. V polovině května 1867 pochopil, že jeho situace je beznadějná.

jeho života. Mimo jiné napsal, že když vstoupil do císařovy cely, našel jej nemocného, duševně však zcela svěžího. Po schodech k chodbám vedoucím k jeho vězení bylo prý rozloženo na sta vojáků. Tak si mexický císař alespoň v posledních okamžicích svého života užíval mimořádné pozornosti. Podle ne zcela očitých zpráv dostal od svých lidí nabídku k útěku, tu ale odmítl. A tak jej postavili před válečný soud a odsoudili k trestu smrti. Ortel nad ním vykonali v Querétaru 19. června 1867. Bylo mu pouhých třicet pět let! Tělo na žádost belgického krále převezli zpátky do Evropy a pohřbili v kapucínské hrobce ve Vídni.   Jiří Sommer

POMATENÁ KRÁLOVNA Když se sen o ovládnutí Mexika rozplynul, přehnané sebevědomí Charlotty Belgické vzalo za své. Během pobytu ve Vatikáně u ní, řečeno lékařskou terminologií, propukl stihomam a spásu hledala ve fantastických snech. Zdálo se jí, že Maxmilián není mrtev, dokonce ho viděla jako pána celého světa. V těchto iluzích vytrvala vdova dalších šedesát let svého života! Protože František Josef I. nejevil ochotu se své nemilované švagrové ujmout, dopravil ji její bratr král Leopold II. zpátky do Belgie. Zde trávila čas malováním, pletením a hrou na klavír a dál si snila o velké říši v Americe.

Prominentní vězeň Republikáni zahájili ofenzivu a dobyli město Querétaro, kde Maxmiliána zajali. Císař putoval do vězení, kde ho směl navštěvovat jen rakouský vyslanec dr. Lago, který také popsal poslední hodiny a dny

Charlotta Belgická na obraze z osudového roku 1867